Už před vypuknutím Velké války začaly pomalu plnit svět první významné vynálezy 20. století, které následně přinesly zásadní změny pro celou lidskou civilizaci. Přesto však zůstávaly, i v jinak moderních Spojených státech, rozsáhlá území, kde lidé stále žily v podmínkách „Divokého západu“.

Indiánské kmeny už v té době (většinou) nepředstavovaly zásadní hrozbu, přesto však životní podmínky v některých oblastech Spojených států zůstávaly velmi tvrdé. Jedním z takových míst byla zcela určitě i Západní Virginie. V první polovině 20. století tu pro většinu obyvatel pořád byla hlavním způsobem obživy velice náročná, nebezpečná a špatně placená práce v dolech.

Těžební společnosti zde postupně v průběhu let vybudovaly vlastní města, ve kterých v mnoha ohledech velice často fungoval systém připomínající nevolnictví, nebo dokonce otroctví. Zaměstnanci často ani nedostávali plat v dolarech, ale ve speciální „firemní měně“, kterou mohli utratit jen v obchodech patřících té samé společnosti, která je zaměstnávala. Podobně to fungovalo i s bydlením – horníci obvykle dostali dům zapůjčením přímo od těžařské firmy.

Tato kombinace de facto nedávala lidem možnost ve své práci důstojným způsobem skončit. Šance přestěhovat se prakticky neexistovala, protože jejich našetřené peníze neměly mimo území pod kontrolou společnosti, která je zaměstnávala, vůbec žádnou hodnotu. A kdyby chtěli dát výpověď, a přitom zůstat žít ve stejném domě, tak jim to jednoduše nebylo umožněno – dům přeci patřil zaměstnavateli.

Kdo tedy chtěl odejít, nebo byl propuštěn, tak odcházel jako naprostý chudák, bez jakéhokoliv majetku či úspor.

Na přelomu 19. a 20. století se tak ve Spojených státech začala formovat zaměstnanecká hnutí, která usilovala o lepší pracovní podmínky. Hlavní silou v tomto boji se stala organizace United Mine Workers of America (UMWA). Není asi moc překvapivé, že se to velkým těžařským společnostem vůbec nelíbilo. Ovšem i přes jejich enormnímu úsilí se nepodařilo vzniku dělnických organizací a vstupům do nich zcela zabránit. V poslední dekádě 19. století se navíc začaly objevovat i první ozbrojené střety mezi horníky a těžebními společnostmi. Zatím však z pohledu vedení společností nešlo o nic skutečně zásadního – jejich vlastní bezpečnostní složky (kam neoficiálně patřila i většina místních „mužů zákona“) dokázaly obvykle povstání poměrně rychle potlačit.

Do tohoto už tak divokého období navíc nečekaně zasáhla první světová válka. Mnoho horníků narukovalo do americké armády a odešlo bojovat do Evropy, kde na vlastní kůži zakusili hrůzy Západní fronty. Zároveň se jim – často poprvé v životě – naskytla možnost srovnat vlastní podmínky s tím, jak žijí lidé v Evropě i ve velkých amerických městech, která díky válečnému hospodářství zažívala nebývalý hospodářský rozmach. Přirozeně si tak začali klást otázky, jaké podmínky k životu je vlastně čekají po návratu domů.

Po skončení válečných let rostla nespokojenost mezi horníky nebývalým tempem. UMWA i další organizace zaznamenaly prudký nárůst členů. Stejně tak narůstaly i počty ozbrojených střetů. Vrchol tzv. Coal Wars (uhelných válek) měl ovšem teprve přijít.

Dne 25. srpna 1921 začala bitva o Blair Mountain. Vešla do historie jako největší ozbrojené povstání na území USA od dob občanské války a současně jako největší dělnické povstání v amerických dějinách. Odhaduje se, že povstalců bylo zhruba deset tisíc, zatímco bezpečnostní složky a podporovatelé těžebních společností čítaly asi tři tisíce mužů. Vzhledem k masivnosti povstání nezbylo místním úřadům nic jiného, než doufat v zásah prezidenta a federální vlády.

A ten nakonec opravdu přišel – bitva o Blair Mountain byla ukončena 2. září příchodem zhruba 27 000 federálních vojáků podporovaných letectvem. Armáda obsadila Západní Virginii a odzbrojila povstalce.

Boje si ovšem i přes zásah federální vlády vyžádaly stovky obětí a podle některých pramenů se během bojů údajně spotřeboval až jeden milion nábojů. Bitva o Blair Mountain sice skončila, avšak takzvané „uhelné války“ pokračovaly v menší intenzitě ještě mnoho let. Nelze ani s určitostí říct, kdy přesně skončily – nejčastěji se však uvádí rok 1930. Ovšem konflikty mezi horníky a těžebními společnostmi probíhaly i v následujících letech, a to nejen v Západní Virginii, ale i v dalších částech Spojených států.