V roce 1914 se Antverpy staly důležitým bojištěm, kde železnice sehrála poměrně zásadní roli v obraně města. Nasazení obrněných vlaků a železničního dělostřelectva, podpořené osobním zájmem Winstona Churchilla, umožnilo belgickým, britským a francouzským vojákům čelit na kolejích německé dělostřelecké převaze. Zajímavostí pro české čtenáře je, že tyto ocelové kolosy se postavily i proti osmi zapůjčeným škodováckým moždířům ráže 30,5 cm. Význam železnice rostl – od výstavby okružní trati a organizace evakuace města až po nasazení obrněných a dělostřeleckých vlaků, které se staly stěžejním prvkem obrany.

První lord admirality posílá ocelovou podporu

Pokud jste dosud neslyšeli o nasazení obrněných vlaků v Belgii, asi vás překvapí, že za jejich těžkou výzbrojí stál První lord admirality – Winston Churchill. Začátkem září 1914, v době, kdy německé síly postupovaly hluboko do Belgie, uvolnil z britských námořních rezerv šest děl ráže 4,7 palce (120 mm) a dvě děla ráže 6 palců (150 mm). Umístění těchto děl na železniční podvozky poskytovalo mobilitu proti německé dělostřelecké převaze a usnadňovalo zásobování. Obrněné vlaky totiž mohly bez větších problémů přepravovat velké množství pro Belgičany netypické munice. Velitel antwerpské pevnosti generálporučík Victor Joseph Dieudonné Deguise vydal rozkaz ke stavbě obrněných vlaků 25. srpna 1914.

Granáty ráže 200 mm v muničním voze

Důkazem vážného záměru nasadit obrněné vlaky a železniční děla, ale také navýšit využití železniční přepravy při obraně Antverp byla výstavba okružní železnice propojující vnější linie městského opevnění. Generální štáb schválil 5. září 1914 stavbu trati o délce 70 km. Práce začaly 7. září 1914 a po přesunu 300 000 m³ zeminy a postavení dvou mostů byla trať dokončena o pouhých 24 dní později. Ohromující stavební výkon, který odrážel vážnost celé situace. Navíc už během stavby byly koleje využívány k zásobování a přepravě obránců. V posledních dnech obléhání se nakonec dostaly ke slovu i obrněné vlaky. Belgičané se stáhli do opevněného města 17. srpna a pevnost s velkým přispěním železných kolosů odolávala německým útokům až do 10. října. Déle už se obrovské přesile nepřítele vzdorovat nedalo.

Jejich střely vážily 100 kg, z čehož 13 kg tvořila výbušnina. Maximální dostřel činil 11 km.

Od poloviny srpna do kapitulace města se do zásobování zapojilo přibližně 1 200 vlaků. Zajímavostí také je, že na mnoha úsecích Belgičané udržovali civilní vlakové spojení do poslední možné chvíle. Je zaznamenáno poškození osobního vlaku ve stanici Kontich-Kazernen ještě 5. října 1914, kdy se Němci přiblížili na vzdálenost pouhých pěti kilometrů.

Mobilní obrana: Nasazení železničního dělostřelectva v Antverpách

Belgičané se ale rozhodli nečekat pouze na zahraniční pomoc a zahájili stavbu vlastního dělostřeleckého vlaku. Všeobecně se má za to, že malá země se rozhodla bránit své území pouze statickou obranou v pevnostech. Tato iniciativa zřetelně symbolizovala belgický odpor, kdy i přes nedostatek moderní výzbroje rozhodlo armádní velení o využití určité mobility obrněnců na kolejích a nespoléhala se pouze na masivní zdi železobetonových bunkrů.

Belgická obrněná lokomotiva – v tomto případě ve francouzských službách

Dělostřelecký vlak byl dokončen v dílnách Belgických státních drah ve stanici Antwerpen-Stuivenberg pod velením podporučíka Valentina. Sestával z několika vagonů a dvou lokomotiv. Jeho výzbroj tvořily dva námořní moždíře ráže 210 milimetrů, sejmuté z antverpské reduty Blauwgaren. Jistou nevýhodou těchto moždířů byl malý dostřel – 3 700 metrů a demaskující účinky zastaralého černého střelného prachu, který vytvářel tmavý a hutný kouř. Od 22. září 1914 byl vlak nasazen na tratích Antwerpen-Zuid – Waarloos – Mechelen a Boom – Lier. Datum jeho stažení přes Šeldu není známo. Každopádně v listopadu 1914 byl opět nasazen na trati Nieuwpoort – Kaaskerke k podpoře útoku francouzské námořní pěchoty na městečko Kaaskerke. Spojenci sice do města pronikli, při protiútoku se ale dostali do obklíčení. Vlak byl odříznut zničenou tratí a posádka během noci vystřílela veškerou munici. Nakonec vojáci dostali rozkaz zničit moždíře a ustoupit. Vlak poté padl do rukou německého 54. dělostřeleckého pluku, ale poškození moždířů bylo natolik rozsáhlé, že pruští dělostřelci už je nemohli znovu použít.

Z pobřežní obrany Peru až na belgické bojiště

Na poslední chvíli byl do bojů o Antverpy nasazen také francouzský dělostřelecký vlak, vybavený dvěma moždíři ráže 200 mm. Dne 5. října 1914 zahájil palbu na město Walem, následně ostřeloval i Lint a Lier, které později padly do rukou německých jednotek. V podvečer 6. října však musela celá souprava Antverpy opustit.

Podařilo se uskutečnit 175 vlakových spojů, které odvezly nejen zraněné vojáky a německé zajatce, ale také potraviny, nemocniční vybavení, munici, vojenský materiál, hospodářská zvířata, mobilní řeznictví a pekárny, krmivo pro koně a další zásoby.

Tento speciální vlak vznikl již v roce 1910 v továrně Schneider v Le Havru, původně na zakázku pro pobřežní obranu Peru. Po vypuknutí první světové války jej však zrekvírovala francouzská armáda a zařadila do výzbroje pod označením Obusier de 200 „Pérou“ sur affût-truck TAZ Schneider.

Důstojník v pozorovatelně francouzského vlaku

Jedním z hlavních nedostatků bylo použití neobvyklé munice, protože šlo o jediné dva dělostřelecké kusy ráže 200 mm ve francouzské armádě. Přesto byly výkonnější než belgické železniční moždíře – jejich střely vážily 100 kg, z čehož 13 kg tvořila výbušnina. Maximální dostřel činil 11 km.

Souprava se skládala z lokomotivy, velitelského vozu s teleskopickým pozorovacím stanovištěm, dvou vagonů s houfnicemi a muničního vagonu. Byla zařazena do 51. baterie 1. pěšího dělostřeleckého pluku Artillerie Lourde sur Voie Ferrée ,ALVF (Těžké železniční dělostřelectvo). Obě houfnice sloužily u Těžkého železničního dělostřelectva až do konce války.

Evakuace Antverp: Logistický úspěch železnice

Neméně významnou úlohu sehrála železnice i při evakuaci pevnostního města. Rozkaz k odsunu byl vydán 29. září 1914, přičemž k dispozici zůstala jediná železniční trasa, která vedla po mostech přes řeky Rupel a Šeldu. Na levém břehu Šeldy pak evakuační vlaky mohly pokračovat buď do západních Flander, nebo na pobřeží.

Situaci však komplikovala skutečnost, že část této trasy se nacházela v dosahu německých sil, což omezovalo možnosti přepravy. Vlaky proto jezdily převážně v noci, mezi 1. a 7. říjnem 1914, aby se snížilo riziko útoku. Přesto se podařilo uskutečnit 175 vlakových spojů, které odvezly nejen zraněné vojáky a německé zajatce, ale také potraviny, nemocniční vybavení, munici, vojenský materiál, hospodářská zvířata, mobilní řeznictví a pekárny, krmivo pro koně a další zásoby. Samotní belgičtí a britští obránci se stahovali pěšky k Šeldě a do vlaků nastupovali až na protějším břehu. Úspěch evakuace zajistilo mimořádné nasazení vojáků i železničářů. Podle dochovaných záznamů bylo tímto způsobem evakuováno přibližně 80 000 belgických vojáků. Tato železniční operace se následně stala klíčovou součástí „Závodu k moři“, tedy strategického manévru probíhajícího na Západní frontě na podzim 1914.

Dělostřelecká souprava s těžkými houfnicemi (Francie)