Téměř ihned po vypuknutí války v roce 1914 se v Polsku rozběhly horečné přípravy na boj. Polští vlastenci vnímali konflikt jako jedinečnou šanci na osvobození své země, která tehdy neexistovala jako samostatný stát. Největší část, včetně Varšavy, ovládalo carské Rusko, zatímco menší územní celky patřily Rakousku-Uhersku a Německu. Právě v rakouské Haliči, kde našlo polské národně-osvobozenecké hnutí největší podporu, začal Józef Piłsudski formovat první jednotky budoucí polské armády – polské legie.
Velitel sedmičky Władysław Prażmowski přezdívaný Belina
Piłsudski chápal, že pokud mají Poláci získat mezinárodní uznání a podporu, musí ukázat svou vojenskou sílu. Nehodlal čekat, až se legie oficiálně ustaví – bylo nutné jednat okamžitě. Koncem července 1914 proto sestavil sedmičlennou průzkumnou jednotku, která měla jako první proniknout na ruské území. Výběr mužů nebyl náhodný. Potřeboval zkušené a odhodlané vojáky, které čekal mimořádně nebezpečný úkol – překročit hranici, zjistit aktuální situaci, narušit ruskou mobilizaci a pokud možno zajistit koně pro budoucí jezdecký oddíl. Všichni věděli, že pokud padnou do zajetí, čeká je téměř jistě mučení a poprava.
Večer 2. srpna se v polní kanceláři konal poslední brífink. Důstojník Kazimierz Sosnkowski, Piłsudského blízký spolupracovník, přelétl pohledem muže před sebou a poznamenal: „I kdybyste měli viset, krásně splníte svou vojenskou povinnost – historie na vás nezapomene.“
- Władysław Prażmowski alias „Belina“ – vedoucí průzkumu
- Janusz Glukhovsky alias „Janusz“
- Antoni Jablonski alias „Zdzislaw“
- Pseud Zygmunt Karwacki alias „Bończa“
- Stefan Kulesza alias „Hanka“
- Stanislaw Skotnicki alias „Hrom“
- Ludwik Skrzyński alias „Kmičic“
Jen o několik hodin později, pod rouškou tmy, vyrazily směrem k hranici dva povozy. Uvnitř, skrytí mezi běžnou bagáží, sedělo sedm mužů v civilním oblečení. Jejich uniformy i vojenská výzbroj byly pečlivě ukryty – každý detail musel vypadat nenápadně. Plán počítal s překročením hranic u vesnice Baran a rychlým přesunem do města Jędrzejów, kde právě probíhala ruská mobilizace.
Hulánská sedmička v roce 1914
Ráno dorazili do Goszyc, na panské sídlo Žofie Kernové, významné vlastenky a podporovatelky polské nezávislosti. Přijala je pohostinně, ale s vědomím, že se zde nesmějí dlouho zdržet. Vojáci se rychle posilnili, zatímco čeledníci jim připravili nové vozy. Možná poslední bezpečné místo opustili už dopoledne, stále oblečeni v civilu.
Když večer dorazili do Jędrzejówa, byli připraveni na nejhorší. Očekávali hlídky, možná i první střet s nepřítelem. Ale v ulicích města nebyl ani jediný ruský voják. Místní lidé, kteří se shromáždili na základě mobilizační vyhlášky, jim sdělili nečekanou zprávu – ruští vojáci utekli. Údajně se stáhli před silnou polskou jednotkou, která se blíží k městu. Velitel skupiny, Władysław Prażmowski, přezdívaný Belina, si vyslechl hlášení, krátce se zamyslel a pak jen suše pronesl, že první vojenský cíl byl splněn.
Ačkoliv Rusů bylo mnohem víc, mlha zkreslila jejich pohled na bojiště a velitel ruské jednotky špatně odhadl počet útočníků. Z obavy před silnějším protivníkem se dal na ústup bez boje.
Pro hulánskou sedmičku to ale bylo málo. Belina se proto rozhodl změnit plán. Místo původní cesty zpět nařídil návrat přes Słomniki – nejen proto, aby se vyhnuli nepřátelským hlídkám, ale hlavně proto, že tam chtěl udeřit na ruskou pohraniční stráž. Počítal s rychlým přepadem, kterým by nepřítele zaskočil. Po příchodu do Słomnik však Poláci zjistili, že tamní posádka není jen malý oddíl, ale celá rota ruských vojáků. Přímý střet by byl sebevraždou. Belina rychle změnil plán – jeho muži se skryli v obilí a tiše čekali, zatímco Rusové odpochodovali směrem k Miechowu.
Šest zbývajících členů původní jednotky v roce 1917. Chybí Zygmunt Karwacki zvaný „Bończa“, který padl v boji.
V ranní mlze následujícího dne se sedmičlenná jednotka přiblížila k vesnici Prandocin. Průzkumníci zahlédli v mlžném oparu ruskou jezdeckou hlídku. Byla to chvíle rozhodnutí. Belina neváhal a rozkázal bodákový útok. Střelci se rozběhli v rojnici přímo proti nepříteli. Ačkoliv Rusů bylo mnohem víc, mlha zkreslila jejich pohled na bojiště a velitel ruské jednotky špatně odhadl počet útočníků. Z obavy před silnějším protivníkem se dal na ústup bez boje. Když pak Belinovi muži procházeli vesnicí, přivítal je starý kněz Wiadrowski, veterán lednového povstání. Odvážným hulánům požehnal.
Ve Skrzeszowicích na statku rodiny Kleszczyńských čekalo na Belinu a jeho muže to, po čem toužili nejvíce – koně. Jejich mise skončila úspěšně. Dne 4. srpna 1914 se vrátili zpět, už ne jako pouhý průzkumný oddíl, ale jako skuteční polští huláni. Neuběhly ani dva dny a „sedmička“ znovu překročila hranici, tentokrát jako průzkumná skupina První kádrové roty. Během krátké doby z nich vyrostl celý jezdecký oddíl, pak eskadrona, divizion a nakonec na podzim 1915 elitní 1. hulánský pluk polských legií.
Propagandistický obraz polských legionářů.
