Říční monitor Bodrog byl spuštěn na vodu v dubnu roku 1904, jen o necelý měsíc později než jeho sesterská loď Temes. Obě plavidla patřila do nové třídy říčních monitorů (tzv. třída Temes), kterou pro rakousko-uherské námořnictvo navrhl lodní architekt Josef Thiel. Výstavba probíhala v loděnicích v Budapešti a výsledkem byla plavidla s extrémně nízkým ponorem, vhodná zejména k plavbě v mělkých pobřežních vodách nebo k operacím na evropských řekách. Obecně se pro tyto typy plavidel vžilo označení Monitor.

Právě na Dunaji pak došlo ke bojům, které se zapsaly do válečné historie. Zatímco Temes se od roku 1908 stala vlajkovou lodí rakousko-uherské dunajské flotily, Bodrog a další monitory tvořily páteř říčního loďstva habsburské mariny. Jakmile v létě 1914 vypukla válka, Bodrog se nacházel v domovském přístavišti v Zemunu – tehdy na samé hranici mezi Rakousko-Uherskem a Srbskem. Bělehrad byl odtud, obrazně řečeno, na dostřel.

Jen několik hodin po vyhlášení války vyplul Bodrog na volnou vodu, v závěsu za ním se drželo několik parníků s připraveným výsadkem rakousko-uherské pěchoty. O pár chvil později už na srbskou metropoli dopadaly granáty ze 120 mm kanonů, vyrobených ve škodových závodech (často se uvádí chybná informace, že šlo o kruppovy zbraně; ve skutečnosti vznikaly v licenci v Plzni). Palbu doplnil i 66 mm kanon, který na monitoru tvořil sekundární výzbroj. Ačkoliv vypálené granáty město zasáhly, půdu pro výsadek se připravit nepodařilo a dobytí hlavního města bylo odloženo. Samotný Bodrog pak operoval na Dunaji až do konce září 1914 a během té doby podnikl několik dalších ostřelování Bělehradu. V říjnu obdržel rozkaz k plavbě do Budapešti, kde jej čekaly nezbytné opravy. Mezitím však Srbové získali posilu v podobě francouzských děl, a když se Bodrog vrátil, byla situace na Dunaji pro rakousko-uherské loďstvo daleko obtížnější. Přesto monitor opakovaně dostával příkaz narušovat palbou přesuny srbských vojsk, dokud nebyl na zimu převelen do přístaviště v Petrovaradínu.

Odpočinek tam ale trval jen krátce – skoro 58 metrů dlouhou a přes 9 metrů širokou loď o výtlaku 442 tun vyslala admiralita do oblasti tzv. Železných vrat, impozantního říčního údolí (soutěsky) na dolním toku Dunaje. Ještě během plavby však kapitán dostal zprávu o hustě rozmístěných minových polích a rozhodl se otočit zpět. Během ústupu monitor narazil na silnou nepřátelskou palbu, a jen se štěstím se mu podařilo dostat se bez větších škod do bezpečí.

Válka ovšem pokračovala dál. Zásadní obrat přišel po vstupu Rumunska do konfliktu na straně Dohody. Bodrog proto operoval v přístavu Ruščuk (dnešní Ruse) na bulharském břehu Dunaje, kde prošel menšími úpravami výzbroje. Když ke konci války dorazil rozkaz k návratu do Budapešti, vydal kapitán povel k poslední plavbě pod rakousko-uherskou vlajkou. Daleko však nedoplul: 31. října 1918 najel v Srbsku na minu a byl okamžitě obsazen srbskou armádou. Do Budapešti se už nikdy nevrátil. Po uzavření příměří a poválečném uspořádání přešel do srbských služeb pod novým jménem Sava.

říční monitor SMS Bodrog

Výtlak: 442 t
Délka: 57,7 m
Šířka: 9,5 m
Ponor: 1,2 m
Posádka: 79 (později až 86)
Pancíř: 40 mm (strojovna 75 mm)
Výkon: 1400 koňských sil
Rychlost: 13 uzlů

Výzbroj:
2 x 120 mm děla
1 x 120 mm houfnice
1 x 66 mm dělo